Jak na věc


který albert má ještě lego v akci

III. ZÁKLADNÍ STRUKTURA KARMELITÁNSKÉHO "PRAVIDLA"

    Albertovo znění řehole není zachováno v žádném papežském dokumentu. Naším jediným pramenem je dílo Decem libri de institutione et peculiaribus gestis religiosorum carmelitarum (Deset knih o založení a činech karmelitánských řeholníků), které se všeobecně připisuje katalánskému provinciálovi, karmelitánu Felipe Ribotovi, a pochází zřejmě ze 70. let 14. století. Má čtyři části:
    30 - "Dispozice místa" (situs loci] znamená nejprve umístění sídla komunity v krajině. Na tom totiž závisí, jak a kde budou zbudovatelná samostatná obydlí pro jednotlivé bratry. Dovolení Inocence IV. k zakládání domů ve městech dává slovu "situs" ihned širší smysl: jde o to, zda se komunita usadí na osamělém místě nebo ve městě. Na tom bude záviset, jak budou vypadat příbytky pro samostatný život bratří. V komunitách sídlících na osamělých místech budou odlišné od těch, jaké budou v komunitách žijících v domě, tedy ve městě.
    Karmelitáni, kteří se z hory Karmel vrátili do Evropy, se do tohoto mendikantského hnutí začlenili, ačkoli se to neobešlo bez tvrdého konfliktu mezi bratřími. Tuto změnu směru můžeme vidět v úpravách jejich Pravidla, jež byly provedeny roku 1247. Nacházíme tu stopy procesu transformace:


II. JAK OVLIVŇOVALO "PRAVIDLO" RANÝ KARMELITÁNSKÝ ŽIVOT?

    Za prvé: text je sestaven v podobě dopisu (bod 1 a 6). To znamená, že je součástí dialogu se soudobou autoritou. Byl napsán někým, kdo žil nablízku, kdo měl co dělat s poustevnickým i žebravým hnutím a kdo sám byl řeholníkem. Samotný životní program karmelitánů je zasazen do této základní skutečnosti dialogu: Albert se rozhodl a usiluje navázat na jejich dosavadní způsob života. Tento tón (tón dialogu) potvrzuje i ustavičný ohled na možnosti jednotlivce a na povahu okolností, kterým je text prostoupen.
    Tato prvotní řehole (mezi 1206 a 1214) se dochovala ve sbírce starých textů sebraných Filipem Ribotem koncem 14. století, nazvané "Decem libri". Tyto texty byly vydány tiskem ve "Speculum ordinis" roku 1507. [Srov. také níže kapitolu IV tohoto Úvodu.]
    Ale doba se ještě nezklidnila. Hluboké strukturální změny, které se ve společenských a hospodářských vztazích začaly prosazovat ve 12. století, pokračovaly. Základním společenským a hospodářským činitelem bylo stěhování obyvatelstva z venkova do měst. Rozvíjela se městská kultura: domácí průmysl, městské školy, měšťanstvo usilující o svobodný obchod a o právo na soukromé vlastnictví, o politickou nezávislost na svévolné vládě feudálních pánů. Měšťanstvo se sdružovalo v cechy, korporace, řemeslnické cechy. Už odedávna se v městském společenství rozlišovaly tři třídy: patriciové (maiores), střední vrstva (mediocres) a řemeslníci (minores).


Komentář k Řeholi Řádu karmelitánů

    Poustevníky shromážděné na hoře Karmel kolem blíže nám neznámé osoby, označené v řeholi písmenem B., můžeme pravděpodobně pokládat za skupinu laických poustevníků, kteří přišli ze západní Evropy na pouť do Svaté země a byli nejspíš zavázáni slibem zůstat zde natrvalo (viz níže poznámky 6 a 18 komentáře k řeholi). Nevíme přesně, jaký vztah měli k onomu B. Snad přišli do Svaté země pod jeho vedením. Možná, že B. už poustevníkem na hoře Karmel byl a přijal nově přišlé poustevníky pod svou odpovědnost. Ale je jisté, že ještě nebyli vůči němu vázáni řeholním slibem.(viz. pozn. 7)
    76 - Odkaz na Př 13,3. Právě proto, že mezi srdcem, které mluví, a výsledným skutkem existuje tak úzké pouto, je možné dostat se prostřednictvím řeči k srdci. Kdo je schopen udržovat svou řeč v mezích, vychovává si tím dobré srdce: "Kdo hlídá svá ústa, střeží svou duši" (13,3). Opak je také pravdou: "Kdo je neopatrný v řeči, toho stihne zkáza" (13,3). Zdrženlivost zde očividně znamená, že člověk má dávat pozor na svá slova, aby poznal a střežil své srdce.


IV. POZNÁMKA K PRAMENŮM TEXTU A K JEHO ČESKÉMU PŘEKLADU

    21 - Tento průběh volby ustanovil roku 1179 3. lateránský koncil a 4. lateránský koncil jej r. 1215 potvrdil. Absolutní většina (maior pars) podle něj nedostačovala. Výslednou volbu museli podporovat členové, kteří měli "autoritu a zásluhy" (sanior pars). Aby se to zajistilo, byl postup takový: každý vyjádřil svůj hlas ústně před třemi nebo více členy. Tito tři sestavili seznam jmen kandidátů se jmény těch, kdo je navrhli, a s důvody pro jejich zvolení (tzv. "scrutinium"). O tomto seznamu se rokovalo v plenárním zasedání ("collatio"). Po této konzultaci se konala volba, tj. formální prohlášení výsledku ("electio"). Avšak všeobecně se dá říci, že většina byla chápána také jako moudřejší část.
    Jiným důkazem toho, že Albert se vrací k původní spiritualitě otců pouště, je skutečnost, že mnoha klíčových slov používá v jejich prvotním obecně křesťanském smyslu: "věrnost" (oboedientia - viz pozn. 7, 23, 87), "zasvěcený" (religiosus - pozn. 13), "následování" (obsequium; toto slovo však používá také ve smyslu, jaký mělo ve středověké feudální společnosti - viz pozn. 14), "čistota srdce" (puritas cordis, pozn. 15), "sloužit" (deservire, pozn. 16), "způsob života" (propositum, pozn. 18, a conversatio, pozn. 88), "oddělené obydlí" (cella, pozn. 31), "přemítat" (meditari, pozn. 39) a "modlitba" (oratio, pozn. 40), "přehánění" (excessus, pozn. 52), "zahálčivost" (otiositas, pozn. 48), "mlčení" (silentium, pozn. 69 - 81), "pokorně" (humiliter, pozn. 48), "rozlišování" (discretio, pozn. 90).


Historický úvoda obecná charakteristika Textu řehole

    Proto se v celém textu této studie již užívá nového číslování. Dřívější číslování, jaké bylo používáno doposud, najdete na okraji následujícího srovnání Albertovy a Innocencovy redakce textu řehole a jeho studijního překladu.
    43 - Tuto pasáž o oslech a mezcích přidal Inocenc IV. (1247) a je opět spojena s předešlou větou spojkou autem - "avšak" (srov. pozn. 26; v českém překladu je spojka vypuštěna). V breve "Ex officii nostri" Řehoře IX. (1229) bylo výslovně stanoveno, že karmelitáni mohou mít jenom osly a ne oslice. To, zdá se, naznačuje, že tím byl zakázán chov oslů jako zdroj zisku. Obecně řečeno, poustevníkům a mendikantům nebylo dovoleno přepravovat se na zvířatech, ale museli cestovat pěšky. Používání osla nebo mezka však bylo považováno za méně odporující evangelijní chudobě a prostotě, a to s odvoláním se na Ježíšův příklad. Ježíš "nikdy nejezdil na koni, ale osla používal" (Jakub de Vitry, Sermo ad fratres minores, v: J. B. Pitra, Analecta novissima, II, str. 400). S podobnými ustanoveními se ve 13. století setkáváme také pro dominikány a augustiniány a jsou odůvodňována stejnými argumenty.


Copyright © Dossani milenium group 2000 - 2020
cache: 0000:00:00